Jít do akce s dalšíma lidma má své pro i proti. Některé aktivity se dělají dobře o samotě – nekompromituješ sebe ani ostatní, zodpovídáš se jen sám sobě, nemusíš se spoléhat na druhé. Někdy ale může být skupinka dvou až pěti lidí efektivnější. Je mobilnější, protože jeden může dělat řidiče. Může být bezpečnější, protože více očí více vidí. Obvykle je příliš nebezpečné na něčem pracovat a zároveň se pořád ohlížet přes rameno. Někteří navíc uvítají přítomnost někoho, kdo jim dodá odvahu. Na druhou stranu více lidí může zanechat více důkazů a ne vždy se dá každému věřit. Zkušení sabotéři proto často radí pracovat o samotě.

Pokud chceš někoho do party, buď maximálně opatrný, s kým o tom budeš mluvit. Vybírat začni mezi svými přáteli, které znáš dlouho, osobně a víš něco o jejich hodnotách a názorech. I přes to není moudré na ně vybalit vše hned. Buď trpělivý. Pokud se od rozhovorů dostanete dál, začněte s něčím malým a jednoduchým, abyste se sehráli a poznali navzájem své reakce. Nikdy nikomu, ani příteli, v takové situaci neříkej, že už máš něco za sebou, že už máš nějaké zkušenosti! Pokud by na poslední chvíli vycouval, nebude na tebe nic mít.

Měj na mysli, že ne každý se může hodit na aktivity, o kterých uvažuješ. Je potřeba, aby byl schopný fungovat pod velkým stresem (což se zjišťuje bohužel dost těžko, nedojde-li přímo na věc). Vyhni se zbabělcům, nadměrným paranoikům, ne úplně oddaným lidem a těm, kteří si rádi pouští pusu na špacír (což platí mimo jiné pro ty, kteří pijí alkohol – nikdy nevíš, co druhý nebo dokonce ty sám při desátém panáku řeknete). Vyhni se taky povrchním známostem a lidem, kteří jsou hustí a vychloubají se, co všechno už udělali (jak nám ukázal Fénix). Žádný zaručený recept samozřejmě neexistuje, při výběru zkrátka musíš věřit svému úsudku.

Pokud ve svém okolí nemáš nikoho důvěryhodného, je lepší pracovat o samotě a s nikým o svých plánech nemluvit. Každý může být potenciální nepřítel.

Může to být agent v utajení: Agenti provokatéři jsou nasazováni po staletí, aby zahnali do kouta jedince i celé skupiny. Podezřívej každého, koho znáš jen trochu, i když vypadá důvěryhodně a odhodlaně něco dělat. Agenti nejsou ze zákona postižitelní za nic, co udělají, včetně vraždy!

Může to být prostě jen člověk: Člověk, který pod tlakem okolností změní své postoje a udá tě. Jen málokdo je tak silný, aby odolal sofistikovaným výslechům fizlů, všichni navíc v průběhu života měníme své názory, stát se může leccos. Mysli na to. Někteří zkušení sabotéři jsou dokonce proti tomu, aby spolu pracovali partneři. V případě „romantického“ rozchodu se totiž tvůj protějšek může snadněji obrátit proti tobě. Pracovat s partnerem má ale zase velké výhody – komu jinému můžeš věřit tak moc jako jemu? Rozhodnutí je na tobě.

Může to být udavač: Ecodefence brožura tvrdila, že až 90 % zatčení bylo založeno na informacích od udavačů. Jedná se obvykle o jedince, kteří byli „obráceni“ po svém vlastním zatčení a kteří fízlům pomáhají výměnou za vlastní zmírnění trestu a jiné výhody (třeba na operaci THERMCOM, která vedla v Arizoně k zatčení pěti environmentálních aktivistů, se podílel naplno jeden profesionální agent FBI v utajení, několik dalších FBI agentů, kteří se účastnili demonstrací Earth First! a nejméně pět až deset tajných informátorů. Tito lidé byli aktivní mezi lety 1988 a 1989. Agent v utajení byl odhalen až v roce 1992, když mu na demonstraci v Tucsonu vypadla pistole – tzn. tři a půl roku po zatčení Arizonské pětky).

Nejlepší způsob, jak se vyhnout informátorům a udavačům, je spolupracovat v úzkém kruhu přátel, kteří se v ideálním případě znají roky. Ideální počet je čtyři až pět. Takto pevnou skupinu je takřka nemožné infiltrovat. Každý ve skupině by měl plně rozumět tomu, co je třeba udělat, měl by znát časový plán, kódy a posunky, přístupové a únikové cesty atd.

I přes vzájemnou důvěru není záhodno říkat si navzájem úplně vše. Pokud se v pětičlenné skupině dva rozhodnou pro sabotáž, na kterou si bohatě vystačí, je bezpečnější, když to zůstane jen mezi nimi. Pokud se v pětičlenné skupině domlouvá sabotáž a někteří ví, že se ji nezúčastní, měli by ze schůzky odejít. Zkrátka každý člen skupiny by měl vědět jen minimum nutné pro jeho roli. To neznamená, že bys neměl ostatní ani žádat o radu, sdílené zkušenosti jsou naopak velkou výhodou skupiny. Ostatní ale nemusí vědět čas, místo ani konkrétní cíl. Takto ochráníte jak sebe, tak ostatní, protože pokud o něčem nevíte, nemůžete o tom mluvit.

Není na škodu si v takové skupině otevřeně slíbit, že se budete vzájemně chránit a krýt, když se něco posere. Nemusí jít o žádný formální ceremoniál se skotačením kolem ohně za úplňku. Jasně řečený slib, že se neudáte, je totiž psychologicky hodnotnější než pouhý předpoklad, že to všichni máme stejně a nemusíme o tom ani mluvit. Takový moment pak může při výslechu člověku dodat odvahu a jistotu, obzvlášť pokud mu budou fízlové vykládat, jak ho jeho kamarádi vedle v místnosti zrovna udávají.